Sochař, malíř a performer Lubo Kristek se narodil 8. května 1943 v Brně. Jeho plastiky či monumentální malby se nacházejí veřejných prostranstvích a ve veřejných budovách zejména v Německu, Česku, Rakousku a na Slovensku. Ve svých kritických asamblážích se zaměřuje na sociálně citlivá témata, například na zranitelnost člověka ve společnosti, lékařskou etiku, vztah člověka k přírodě či na nástrahy konzumního způsobu života. V roce 1971 založil v Německu tradici tzv. Kristkových nočních vernisáží, ze kterých se vyvinuly jeho happeningy, kterých za půl století aktivní činnosti uskutečnil přes padesát v mnoha zemích Evropy, Ameriky i Asie.

Již v 60. letech 20. století Kristek pořádal ve svém domě v Hustopečích (v bývalé mydlárně jeho předků) umělecká setkání na pomezí hudby, výtvarného umění a baletu. Sám hrál na několik nástrojů (klavír, kontrabas, saxofon, ...). Některá jeho raná abstraktní díla vznikla jako "partitura" pro jazzové improvizace. V roce 1968, těsně po invazi sovětských vojsk do Československa, emigroval do tehdejšího Západního Německa, kde strávil následujících třicet tvůrčích let.

Počátkem 70. let 20. století se usadil v Landsbergu, kde si vytvořil ateliér z bývalé kuželny. V roce 1971 zde založil tradici Kristkových nočních vernisáží,⁽¹⁾ kdy v ateliéru a přilehlé zahradě pravidelně pořádal výstavy na jednu noc s mezinárodní účastí. Výtvarné umění obohatila hudba, filozofie či autorská čtení. Spontánně vznikaly i umělecké akce, při kterých mizela hranice mezi diváky a aktéry i hranice mezi uměním a skutečností.

Na jeho nočních vernisážích četl svá díla filosof a výtvarník Boerries-Peter Kopton (* 1942),⁽²⁾ vystavovali například rakouský malíř Matthias Baumgartner (* 1946), německý malíř Reinhardt Leo Fischer (* 1945), německý malíř Wolf Hildebrandt HIL (1906–1999), švýcarský malíř Alois Janak (* 1924), německý sochař Josef „Sepp“ Kober (* 1941), česko-norský malíř Jan Kristofori (1931–2004), německý malíř Wolfgang Lettl (1919–2008), italský malíř Gianfranco Maiuri (* 1953), německý malíř Oswald Malura (1906–2003), německý výtvarník Mike Mischkowski (* 1955), britský sochař Paul Mount (1922–2009), německá malířka SADA (hraběnka von Schlabrendorf), německý sochař Dietmar Scharfe (* 1948), česko-kanadský malíř Rudolph Schneeweiss (* 1943), německý sochař Egon Stöckle (* 1936), německá výtvarnice Karin Stöckle (* 1939), německý malíř a grafik Julius Stürmer (1915–2011), německý malíř Marcel Zapf (1922–2016), zvaný též „bavorský Chagall“, německý malíř Erich Zettl (* 1945), německý malíř a filmař Helmut Zimmermann (1924–2015) a mnozí další. Na těchto vernisážích krystalizovaly Kristkovy happeningy či performance (sám autor nazývá své akce happeningy).

Kristkovy noční výstavy se staly kulturní události, na kterou se sjížděli umělci z mnoha zemí a několika kontinentů. Výstavní katalog z roku 1976 čítá na 91 exponátů. V témže roce Kristek vytvořil pro park v německém Dießenu pomník Všem ptákům světa⁽³⁾ a jeho dílo Metapsychické formy bylo vystaveno na velké výstavě švábského umění Grosse Schwäbische Kunstausstellung v Augsburgu.⁽⁴⁾

Počátkem roku 1977 realizoval zakázku pro liturgický prostor, monumentální oltářní malbu nazvanou Transcendentální kompozice mezi utrpením a nadějí pro penzinskou hřbitovní kapli. Tou dobou již měl za sebou realizaci čtyři metry vysoké názední malby Sledování země (1974) na domě v Augsburgu, jak informoval například deník Augsburger Allegmeine.⁽⁵⁾ O Kristkově oltářní malbě přinesl zprávu deník Ladsberger Tagblatt v článku „Místo pro fantazii v sakrálním prostoru“: „Na příkladu penzinské hřbitovní kaple můžeme vidět, že moderní malba plní svou funkci i v sakrální oblasti.“⁽⁶⁾

Ještě téhož roku se vydal na výstavní turné po Americe (Auratorium Gallery a Beyond Baroque Gallery v Los Angeles, ADI Gallery v San Franciscu, Vancouver Multicultural Society, ...). O výstavách přinesly zprávu např. Los Angeles Times či Americké listy.⁽⁷⁾⁽⁸⁾ Během tohoto turné vznikla Kristkova série obrazů Americký cyklus 77, další monumentální názední malby (např. Žár – Život – Věčnost  na domě v San Franciscu) či dřevoplastika Zrod absolutní formy, kterou Kristek tesal v indiánské rezervaci Capilano ve Vancouveru.⁽⁹⁾ Podle některých z prací z Amerického cyklu byly později ve spolupráci s prof. Jaroslavem Středou v Československu utkány gobelíny. Návrhy musely být do republiky propašovány.

Po Kristkově návratu z Ameriky do Německa se v roce 1978 konala jeho samostatná výstava v Schaezlerpalais v Augsburgu.⁽¹⁰⁾ V témže roce byl pozván do Švýcarska na výstavu k desetiletému výročí okupace Československa, kde vzbudila rozruch jeho asambláž Česká polka. Curyšský deník Tages-Anzeiger jí věnoval zvláštní pozornost: „Doklad tohoto tichého odporu: 300 obrazů a plastik. V nich se znovu a znovu objevují smutek, hrůza a bezmocnost, které jsou strhujícím způsobem formulovány v plastickém obrazu Lubo Kristka ‚Česká polka‘ - poslední věty ‚Pražského jara‘ v roce 1968 hraje Velký bratr na struny z ostnatého drátu.“⁽¹¹⁾

V 80. letech 20. století Kristek cestoval po evropských zemích, kde často přispíval k landartu a zanechával po sobě otisky v krajině v podobě asambláží z nalezených materiálů. V tomto období dozrává jeho kritická asambláž, která je často svědectvím o slepých uličkách vývoje společnosti. Nedílou součástí asambláží se stává nalezený odpad. Jedním z příkladů je Kristův ostnatý drát (1983), asambláž, kterou vytvořil na španělském pobřeží v San Vicente de la Barquera z odpadu vyvrženého mořem. V této dekádě Kristek v Německu realizoval další veřejné zakázky, např. šestnáctimetrovou plastiku ze dřeva a kovu Strom vědění (1981) v landsberském gymnáziu či bronzovou kašnu Pijící (1988) v lázních Greifenberg.

V roce 1989 umírá Salvador Dalí. Kristek na jeho počest uspořádal v německém Kemptnu happening, ve kterém se s Mistrem rozloučil nápisem Adé Dalí, napsaným na břicho nahé modelky. Místní rozhlasová stanice akci zahájila v přímém přenosu písní Amandy Lear Follow Me. Happening se konal 24. února 1989 v galerii Müßiggengelzunfthaus, která navázala retrospektivní výstavou Kristkových děl, jak uvedl např. mnichovský deník Tageszeitung.⁽¹²⁾

Po sametové revoluci se Kristek postupně navracel do rodné vlasti, kde v Podhradí nad Dyjí vybudoval Zámeček Lubo, v němž se dnes nachází i expozice jeho díla. Kontakt se světem však neztratil. Dále působí v Landsbergu, jeho happeningy či výstavy byly pozvány do mnoha dalších zemí. Německý tisk sleduje Kristkovu činnost i nadále a průběžně přináší zprávy zejména o jeho uměleckých aktivitách v Česku. Z Německa byly na Kristkovy akce dokonce vypravovány speciální autobusy.⁽¹³⁾

V roce 1992 umístilo německé Neues Stadtmuseum na veřejné prostranství před muzeem Kristkovu plastiku Pomník pro pět smyslů. Bavorský státní ministr pro vědu, výzkum a umění Thomas Goppel k tomu dodal: „Umělec nám tak při každé návštěvě muzea připomíná, že umění oslovuje všech pět smyslů a že by také mělo být všemi smysly vnímáno.“⁽¹⁴⁾

Na přelomu let 1992 a 1993 pak muzeum ke Kristkovým padesátinám uspořádalo retrospektivní výstavu, kterou zahájil happening Prostor duše. Mnichovský časopis Medizin + Kunst o události uvedl: „Tento zase nový vizuální zážitek, tentokrát vyvolaný instalacemi Lubo Kristka, ve kterých se umělec s vybranými účinkujícími pohybuje jako v transu, nechává rezonovat také surreální vjemy, zdá se, že ruší vztah k času a prostoru a pomáhá divákovi, aby si uvědomil své nevědomí. (…) Přitom Lubo Kristek hledá otvírání nových prostorů, snaží se rozvibrovat neznámé struny divákovy duše a záměrem jeho performancí je silou tvorby a umělecké intuice mentálně překonat i smrt.“⁽¹⁵⁾

V roce 1993 přináší Svobodné slovo článek Jaromíra Dufka „Cestičky Lubo Kristka“, kde se objeví informace o happeningu na české půdě připravovaném pro následující rok a kde zazní Kristkův přiznačný citát: „Umění začíná tehdy, kdy se daří nacházet nezmapované cestičky v duši.“⁽¹⁶⁾

V následujících letech (1994, 1995 a 1996) Kristek uspořádal happeningy v Podhradí nad Dyjí. Pokaždé objevil novou lokalitu v exteriéru (zříceninu, hladinu řeky Dyje a hřbitov). Počet aktérů vystoupal až ke stovce, happeningy obohatil například Symfonický orchestr Konzervatoře Brno, Brněnský akademický sbor, německé divadlo na chůdách Die Stelzer a baletní tělesa ve spolupráci s Leonou Q. Kvasnicovou. Český i německý tisk si všímá i návštěvnosti: „Na tuto nevídanou podívanou se z České republiky a z celé Evropy sjelo kolem 3000 návštěvníků."⁽¹⁷⁾

Kristkovy happeningy jsou často spojeny s výstavou jeho děl, nebo jsou dokonce samy dynamickou výstavou, kdy je jedním z hlavních motivů výtvarné dílo. Výtvarné dílo tedy není prezentováno staticky. Kristek je zakomponuje do svých typických snových sekvencí, jak si všímá například Lech-Ammersee-Rundschau v roce 1994: „Svými kompozicemi z uměleckých děl, herectví, světla a hudby jakoby na okamžik prolomil hranice skutečnosti a unesl vás do jiných světů.“
Článek se věnuje i hlubší analýze: „Umělec nově definuje pojem ‚happening‘. Využívá zajímavé sekvence ze svých snů, které nechá volně běžet a které neskutečným způsobem osvětlí. Pro diváka to není nic jednoduchého, účast je fyzicky i psychicky náročná.“⁽¹⁸⁾

Kristek přinesl do českého prostředí zcela specifickou formu vyjádření a nové výtvarné i performační impulsy. Teatrolog Václav Cejpek k tomu uvádí: „Lubo Kristek však nezůstává jen u výtvarných objektů. V Německu, kde dlouhá léta žil a tvořil, se už na konci šedesátých let výrazně prosadilo umění happeningů a posléze i různé performační aktivity. Naše výtvarné i divadelní umění zůstalo tímto hnutím téměř nepoznamenáno, neboť jeho prostředky, cíle i celkový smysl byly na hony vzdáleny tomu, co zde bylo tehdy žádoucí a dovoleno. Na počátku 90. let přenesl Kristek do našeho prostředí právě tyto aktivity, které spojují všechna umění a prostupují realitou, stávajíc se jednou z jejích součástí. (...) Doslovnost sdělení je přitom rozostřena, posíleny jsou prvky metaforické, které připouštějí pro každého z diváků trochu jiný vjem, a tedy jiný zážitek. Jednoznačnost a jednoduchost není zde cílem. Smysl má mnohost pohledů a zobrazení, jejich prolínání, vrstvení, prostupování... Nejednoznčnost a vrstevnatost ovšem neznamená přibližnost či nedbalost vyjadřovacích prostředků. Naopak – Lubo Kristek je velmi přesný a perfektní ve vypracování detailu, a to nejen u svých výtvarných artefaktů, ale i ve složitých kompozicích jednotlivých performancí. Éterický svět plný fantazie je sdělován prostřednictvím důkladně zhotovených objektů, které vynikají mj. také řemeslnou precizností.“⁽¹⁹⁾

V roce 1998 natočilo filmové studio KD Data s Kristkem poněkud surreálně pojaté Rozpravy o umění.

V roce 2000 přijela Slovenská televize natočit reportáž do pořadu Čudná šou.

Kristek se svými happeningy cestuje po světě. Je pozván do Belgie, Turecka či Polska, opakovaně zajíždí i do Německa. V roce 2003 se uskutečnil happening v podzemí znojemského hradu, o kterém podal zprávu i německý tisk. Článek „Tief in den Katakomben“ (Hluboko v katakombách) končí slovy: „Jsme na rozpacích, zda máme tomuto umělci k jeho návratu do původní vlasti popřát štěstí, nebo zda musíme litovat toho, že již v Landsbergu nebyl k udržení.“⁽²⁰⁾

V letech 2005–6 vytvořil Kristek sochařskou pouť nazvanou Podyjská glyptotéka podél řeky Dyje s jedenácti zastaveními v pěti krajích tří států (Česko, Slovensko, Rakousko). Projekt byl pod záštitou všech pěti hejtmanů a podpořen kraji, Ministerstvem kultury i mnohými dalšími přispěvateli. Glyptotéku otevřela série Kristkových happeningů.

Reportáž České televize z prvního happeningu:

Historička umění a antropoložka Barbora Půtová v rozhovoru pro časopis iForum Karlovy univerzity o projektu uvedla:
„Obdivuji snahu ochránit, pozvednout krajinu, dodat jí identitu, dodat do lokálního kontextu pocit sounáležitosti. Každé zastavení už dnes žije svým životem, odehrávají se zde kulturní i osobní setkání, lidé nechávají u plastik květiny, místa platí i za turistické zajímavosti. Dále mne pak zajímá motiv putování. Když putujete, vyvážete se z určitého stereotypu, což je pro mě implicitně zakódováno v celém Kristkově díle.“⁽²¹⁾

V roce 2007 Kristek zahájil cyklus happeningů Requiem za mobilní telefony. Projekt vznikl jako protest proti přetechnizovanému světu a závislostem na moderních technologiích. Během něj vznikl stejnojmenný putovní artefakt – asambláž s našitými mobilními telefony, kterých se vzdali diváci happeningů. V roce 2008 uspořádalo německé Neues Stadtmuseum Kristkovi k jeho 65. narozeninám retrospektivní výstavu pod záštitou bavorského státního ministra pro vědu, výzkum a umění a českého ministra kultury. Při té příležitosti muzeum vydalo monografii o Kristkovi. Výstavu zahájil autorův happening.

Happeningy Lubo Kristka se rozvíjí v monumentální multimediální akce s náročnou výpravou a počtem účinkujících dosahujících až ke stovce. Jde například o happeningy Brána do nové dimenze (2012), Křižová cesta (2014) a Hon (2015). Mezitím se v roce 2013 se na Zámečku Lubo v Podhradí nad Dyjí, za podpory Jihomoravského kraje, konala filmová noc shrnující umělcovu akční tvorbu s živými vstupy happeningových postav. Informoval o ní i německý deník Augsburger Allgemeine v článku „70. Geburtstag – Lubo feiert die Kunst des Happenings“ (70. narozeniny – Lubo Kristek slaví umění happeningu).⁽²²⁾

Kristkův odkaz shrnul německý historik Hartfrid Neunzert:
„V Česku způsobil Kristek rozruch svými vzrušujícími nočními akcemi, v roce 1994 ve zřícenině hradu Frejštejn, v letech 1995 a 1996 v Podhradí a v roce 2003 ve Znojmě, v roce 1998 v turecké Burse, v roce 2001 v belgickém Hasseltu a na dalších místech. Mezitím hostoval v roce 1998 na landsberském hlavním náměstí, ale již předtím upozornil na sebe a své modely v roce 1995 ‚bodypainting‘ akcí a svými výstavami, jako třeba v roce 1992 v Neues Stadtmuseum Landsberg, a jinými velkolepě pojatými akcemi, jako je ‚Kristkova podyjská glyptotéka‘ vytvořená v letech 2005–6, které osvěžily uměleckou scénu i v obou sousedních zemích. Tento výběr ukazuje, že Lubo Kristek je stále přítomen, předkládá své dílo veřejnosti a klade tím nové milníky v Bavorsku, České republice, na Slovensku a v Rakousku. Není přehnaným tvrzení, že Lubo Kristek je jedním z mála umělců, kteří sledovali své tvůrčí poslání téměř po celý života a přitom vytvořili impulsy trvalé umělecké hodnoty.“⁽²³⁾

V letech 2015–18 se symbolicky vrátil na svou rodnou ulici v Brně, kde na základě inspirace Mýtem o Sisyfovi přetvořil dům v asambláž. Vznikl Kristkův dům, který byl dokončen v roce 2018 v happeningu Sisyfiade aneb balvan v čase. V roce 2019 v Kristkově domě odhalil schodištní asambláž Hudební sursum procházející několika poschodími. O odhalení přinesla reportáž Česká televize: