Prostor duše

Happening Prostor duše zahajoval Kristkovu retrospektivní výstavu k jeho padesátinám v Neues Stadtmuseum v německém Landsbergu. Součástí děje byly umělcovy asambláže. Ústřední postavou byla žena od dítěte až po stařenu. V happeningu se objevil i Kristek, který byl zafačovaný a zavěšený na kříži, ze kterého ho sňaly happeningové postavy.

Mnichovský časopis Medizin + Kunst otiskl článek kritičky Johanny Kerschner:

"Lubo Kristek (...) se svými performancemi, takzvanými ‚Mytologickými krajinami‘, odkrývá divákovi nakrátko prostory duše. Pro něj patří setkání na hranici života a smrti v tvorbě ke každodenní výzvě. V jeho uměleckém procesu můžeme vysledovat návaznost na freudovskou psychoanalýzu, v duchu tzv. ‚Activité Paranoique Critique‘ Salvadora Dalího se nesou jeho happeningy a performance, ve kterých má umělec možnost rozvíjet své neobyčejné schopnosti a uvést se do stavu transu – s naprosto neočekávaným koncem. (...)

Cítíme, že tyto performance připomínají dadaismus 20. let, literárně-výtvarné revoluční hnutí, které zpochybňovalo tehdejší moderní civilizaci a celkovou občanskou kulturu, v takovýchto představeních vidíme návaznost na akční umění, obzvláště v pop-artu, které mělo obdobné cíle a snažilo se tedy zrušit hranice mezi uměním a denním životem, v happeninzích rozpoznáváme newyorskou uměleckou scénu — obzvláště 60. let — a afinitu k performancím západoněmeckých představitelů, jako byli Vostell, Beuys či Voth."⁽¹⁾

Rádio Svobodná Evropa odvysílalo o reportáž Karla Friedricha:

"Dnešní kulturní pořad naší rozhlasové stanice začneme informací o události, která v předvánočním údobí byla hlavním uměleckým zážitkem bavorského města Landsbergu. V tomto starobylém, co do historických památek doslova překypujícím městě, konkrétně v prostorách Nového městského muzea, se konaly happening a zároveň souhrnná výstava starší i nové tvorby Lubo Kristka.

Brněnský rodák, malíř a sochař Lubo Kristek žije a působí v této oblasti Bavorska už dvě desetiletí, jako jeden z mnoha těch, které sovětská okupace vlasti a touha po tvůrčí svobodě donutily emigrovat. V Landsbergu zdomácněl, kdekdo ho tam zná a váží si ho, a odtamtud taky podniká své výpady k výstavám v jiných německých městech i v zahraničí.

Jako malíř se smyslem pro vydatnou barevnost se Lubo Kristek pohybuje v prostoru mezi pozdním surrealismem a fantastickým realismem. (…) Tvůrčí dominanta však přece jen spočívá ve tvorbě sochařské, kde už dávno našel vlastní, naprosto originální styl. Pracuje hlavně se dřevem, ba téměř výhradně s tímto materiálem, v dimensích rozměrově monumentálních, leckdy až několika metrů – a přece tak, že mnohé z toho má charakter plastického zátiší. Lze dokonce hovořit o inscenovaných plastikách, o živých obrazech, složených z mrtvé hmoty – která v patřičném provázání jednotlivých detailů zničehonic jako by ožívala.

První konfrontace s některými z těchto inscenovaných plastik divákem doslova otřese. Například ohořelý kříž s torzem ohořelého Ježíše Krista. Například ‚Golgota‘ – trojice křížů, z nichž na těch po levici a po pravici visí místo lidských těl obrovské pytle plné peněz."

Kdyby byl Lubo Kristek filmařem, patrně by se pohyboval v poloze Felliniho. Kdyby byl operním režisérem – a vskutku, je na jeho plastikách něco ‚operního‘, jmenoval by se patrně Petr Sellars. Patří tedy kamsi do kategorie těchto umělců – a to je věru sousedství úctyhodné. Nutno se vlastně divit, že se Lubo Kristka dodnes nezmocnil divadelní svět. Musel by to být i jevištní výtvarník špičkové úrovně.

Jeho výstava s názvem ‚Mytologická krajina číslo 92‘ v Novém městském muzeu v Landsbergu potrvá do poslední třetiny ledna. Byla uspořádána k umělcovým padesátinám – a zároveň i jako jeho protest proti hmotařské zúženosti takzvaného moderního člověka. Burcující osobní manifest, vytištěný a rozložený pod už známou plastikou ‚Golgoty‘ – končí zvoláním: ‚Sežer si mě, vypij mě, ukřižuj mě znovu – ale nejdřív se mě zeptej, mluv se mnou…‘ Konec citátu. Takže umění angažované a svým způsobem i barometr časů budoucích."⁽²⁾

Přímo v happeningu vznikla asambláž Dveře.